Češtinářky


Datum vydání: 1. 9. 2022 

v nakladatelství Motto 

Češtinářky jsou román učitelích, studentech, literatuře a životě v naší současné realitě.

Psala jsem je s vírou, že literatura je učebnicí etiky, že mladé lidi připravuje na život, protože jim klade otázky, s nimiž se každý z nás potýká. A psala jsem je i kvůli svému stále pevnějšímu přesvědčení, že reformy posledních let narušily možnost předávat poselství velkých příběhů studentům ve školách

témata? Zásadní: láska, přátelství, souboj jedince s mocí a systémem, statečnost... 


V knize si nejvíc cením hovorů o literatuře ve třídách - ani jsem si nemusela moc vymýšlet, moji bývalí studenti vědí. Nejvíc jsem se bála při psaní kapitol o čertech a ďáblech a při učitelských poradách. Nejvíce jsem hlídala slůvka při rozhovorech s Čarodějem. A nejvíc jsem se nadřela při komponování věrohodné Kristovské paralely. Inspirací k ní mi byl skutečný příběh z jednoho gymnázia na Moravě.

Dost jsem si vymýšlela. Ale atmosféru v českém školství jsem snad zachytila podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. 



Popis není dostupný.



Popis není dostupný.



Popis není dostupný.




KDYBY SE DON QUIJOTE POKUSIL SVÉST SOUBOJ S ČESKÝM ŠKOLSTVÍM, POKORNĚ BY SE ZA PÁR HODIN VRÁTIL K VĚTRNÝM MLÝNŮM. O TOM JE PŘESVĚDČENÁ I ČEŠTINÁŘKA TEREZA, JÍŽ DĚLÁ ZE ŽIVOTA PEKLO BYROKRACIE A DESPOTICKÝ ŘEDITEL. NAŠTĚSTÍ MÁ PODOBNĚ NALADĚNÉ KOLEGYNĚ, STUDENTY S OTEVŘENOU MYSLÍ I ČARODĚJE, KTERÝ JÍ VYKOUZLÍ V DUŠI KLID SPOLEHLIVĚJI NEŽ NEUROL. S JEJICH POMOCÍ SE VYDÁVÁ DO SVĚTA PŘÍBĚHŮ... A JEJÍ CESTA ZA SVATÝM GRÁLEM I K HOŘE OSUDU JI ZAVEDE DO NEČEKANÝCH KONČIN.


Popis není dostupný.


Češtinářky jsem psala poměrně dlouho, od roku 2014 do roku 2021.

Moje prvotina vylezla na světlo v roce 2004. Potom jsem léta sama vychovávala děti, učila na plný úvazek na prestižním gymnáziu a občas si napsala povídku. Víc jsem nezvládala. Můj Čaroděj říkal: "Dokud jsou děti malé, nemůžete tolik psát. Počkejte, až vyrostou!"

Pak jsem v roce 2014 zůstala po srážce se systémem státní maturity půl roku doma a začaly vznikat první kapitoly Češtinářek. Román jsem na čas odložila, protože přišly vdavky, velký dům na venkově

a letní plavby na plachetnici. Užívala jsem si nové hračky, zatímco můj muž i Čaroděj významně naznačovali, že bych měla sednout k počítači a psát.

Nakonec to vyřešil covid a má dočasná nezaměstnanost.

Děkuji Mottu, že mělo odvahu knihu vydat, i paní redaktorce Lence Křížové, že se mnou měla velikou trpělivost.

A děkuji svým čtenářům, že hodnotí knihy na Databázi knih.

UČITELÉ A STUDENTI Z GYMNÁZIA TRNOVÁ 33

Tablo, díky němuž lépe pochopíte, kdo má v románu jakou roli.

Předsádka - učitelé a studenti z gymnázia Trnová 33

OBRAZ čtenářky, použitý NA OBÁLCE, NAMALOVAL AKADEMICKÝ MALÍŘ PAVEL KOCH 

ukázkY z knihy

4. Škola podle Škvoreckého

Byla to zábavná schůze.

Řešili jsme delikátní záležitost. Náš stále mladý a charismatický sbormistr Juan sbalil o rok dříve sextánku a začal s ní žít na hromádce. Prasklo to až v septimě. To už byla studentka plnoletá.

Škola se rázem rozdělila do dvou táborů. Konzervativci chtěli tvrdé exemplární potrestání. Hrstka pokrokově smýšlejících naopak poukazovala na Juanovy sbormistrovské zásluhy a moderní přístup k sexu. Konzervativci odpovídali, že na moderní přístupy kašlou a že je Juan prasák a dobytek, protože sex učitele se studentem je na střední škole až do maturity tabu. Liberálové argumentovali, že slečna už není pod zákonem a rodina proti vztahu s rozvedeným Juanem, jehož první žena je od primy třídní jejich dcery, zhola nic nemá. Konzervativci plivali krev, zkušeně drtili mezi zuby sprosté nadávky a dál se dožadovali Juanovy hlavy.

Nakonec svolal Melichar celý pedagogický sbor do knihovny mimo schůzovní den. Známka pokročilé krize. Bublající láva rozbouřené Etny není nic proti smršti učitelské etické úderky.

„On s nima jezdí na ty soustředění! A tam to začíná! Vždyť my mu ty holky servírujem na stříbrným tácu a on s nima spí někdy od patnácti!“ křičí rozhořčená dějepisářka Miluška. „Tohle je škola, my máme ty děti vychovávat a takovýhle umělci tu nemají co dělat!“

„Možná bychom ho neměli soudit,“ drží si hlavu v dlaních Prokop, latinář a praktikující evangelík, který je ve škole přes duchovno, když zrovna chybí otec Martin. „Jsme přece jen lidé. Hříšní ještě k tomu.“

Prokopova zmínka o hříchu ovšem ještě přilévá olej do ohně. Český učitel má přece v popisu práce vyhýbat se hříchu jako anděl kolomazi.

„Takové jednání je nutné odsoudit,“ bzučí většina sboru, v němž mají konzervativci jasnou převahu. „Zřetelně se proti němu vymezit. Nebo se nám to tu rozšíří jako cholera!“

Atmosféra houstne s každou minutou. Knihovna připomíná zavařovačku plnou okurek, kapií a cvrčků.

„No, on se pan sbormistr trochu líbí i některým kolegyním,“ šeptá jedovatě matikář Jiří. „A ty se teď nejvíc vztekaj!“

„No, on se pan sbormistr trochu líbí i některým kolegyním,“ šeptá jedovatě matikář Jiří. „A ty se teď nejvíc vztekaj!“

„Mně ne,“ utne Klára striktně to nespravedlivé obvinění.

"Mně taky ne,“ podpořím zrzavou čarodějku. „Pan sbormistr je na mě moc velký floutek.“

Taky se těžko zapomínají nezaplacené alimenty, o které ho musela jeho bývalá žena a naše kolegyně Alena několikrát soudně upomínat.

Matikář Jiří pobaveně mlaskne a okázale mrkne na fyzikáře Jana. Určitě nám nevěří. Na to má samozřejmě právo, ale podezírat Kláru z něžných citů k Juanovi je nehoráznost.

Pozoruji cvrkot a myslím na všechny ty nevhodné vztahy, které boří konvence. Na všechny charismatické muže i ženy, kteří si nemohli pomoct, porušili pravidla a spali se svými svěřenci. Na učitele, doktory, umělce, terapeuty a guruy všeho druhu. Vždycky za to více či méně zaplatili.

Bude platit i náš Don Juan ?

„Měli bychom napsat zřizovateli,“ bere si slovo Jiří a s přesvědčeným svitem v oku se rozpaluje. „Že se nám takové jednání nelíbí. Že se od něho distancujeme. A že žádáme přísné potrestání.“

Odpovídá mu razantní, souhlasné mručení.

„No já si myslím, že bychom neměli být tak přísní,“ ozve se nečekaně kolega Zbyněk.

Patří k mým oblíbencům. Ajťák, amatérský filmař a cvok, který zoufale rád posílá hromadné filosofující e-maily a nikdy nemlčí, když ostatní strkají hlavy pod křídla. S nadějí čekám na jeho proslov. Jako obvykle nezklame.

„Tady jsem si dovolil sepsat takový prohlášení,“ deklamuje zaujatě. „Že učitelství je těžká práce. Že se občas dostaneme do pokušení… A že se budeme všichni snažit tomu pokušení nepodlehnout. Myslel jsem, že bysme to mohli všichni podepsat. Jako takový slib, víte!“

Ticho. Hrobové. Přeruší ho Klára.

„Beru! To ti podepíšu, Zbynďo!“

1. Kafkův labyrint

„Co vlastně na tom Kafkovi pozdější generace viděly? A co si z něho můžeme vzít dneska?“

Ještě letos jsem s oktávou v semináři opakovala Kafkovu Proměnu. Do maturitní četby si ji zapsala polovina třídy. Nikdy jsem nechtěla, aby papouškovali fráze z učebnic či internetových rozborů. Kafku čteme tady a teď, je tu s námi, tak se ukažte, maturita buší na dveře.

„Já bych řekl, že Kafka vlastně psal fantasy,“ nadhazuje přemýšlivý Vojtěch z první řady. „Řehoř se probudí a zjistí, že se stal broukem. Má tykadla a krovky. Pokud to nechceme racionálně vysvětlovat, což třeba dělá autor ve sci-fi povídce Moucha, kde se hrdina taky stane hmyzem, přijmeme autorovu vizi v prvním plánu.“

„OK, Vojto. A stává se vám to často?“

„Co jako?“

„Že se do rána proměníte v brouka?“

Vojtěch na mě skrz kulaté lenonky kouká jako na cvoka. Po těch letech emotivních diskusí mám ovšem otrlé studenty. I tenhle se nakonec jen ušklíbne a trochu zvysoka pronese: „Já nežiju ve fantasy, paní profesorko.“

„Ale já se jako brouk budím často. Dám si jedno kafe doma, druhý ve škole a ještě první hodinu se snažím nešátrat nožičkama. A ve fantasy taky nežiju.“

„Já bych to moc nehrotila, paní profesorko,“ culí se na mě z druhé řady Rézinka v indiánském ponču. Etno styl ladí s jejím jasným, ostrým myšlením, okořeněným břitkou ironií.

„Přece tvrdíte, že jste hobit. A že je na škole dost trpaslíků.“

„Beru zpět,“ uznávám drobný přehmat. „Ale nežiju v Kafkově fantasy, přestože broučí pocity zažívám v poslední době často. Máme pro Řehořovu proměnu ještě jiná vysvětlení?“

„Řehoř se zbláznil,“ glosuje Lukáš, třídní bohém, trochu básník a trochu filosof, naši mírně potrhlou debatu. Pilně přitom studuje geniální esej Václava Černého o výkladech Kafkovy Proměny, kterou jsem jim na seminář rozmnožila.

„Ano, to je jedna z možností.“

Zhluboka se nadechnu, abych zvládla finále. „Já nikoho nechci přesvědčovat, že blázen nejsem, ale přesto…“

Geniální matematik Juráš se spokojeně ušklíbne. Tyhle situace si vyloženě užívá. Janinka s růžovým pruhem vlasů přes levé oko zatrylkuje jako vánoční rolničky. Vojta, Rézinka i Lukáš nasazují pobavené poker face. Znají mě od primy.

„Copak vy jste nikdy nezažili podobně šílené pocity, jaké má Kafkův Samsa?“

Hledí na mě zarputile a kroutí hlavami. Ne ne ne, paní profesorko. My cvoci nejsme, to je vaše parketa…

Jen Rézinka se pobaveně usmívá. A čeká. Svou nejlepší kamarádku zná dokonale.

"No já..."

Štíhlá tmavovlasá Markétka jako vždy promluví trochu zrychleně. Třída zbystří.

„Já to asi znám. Když po mě některý učitelé chtěj něco nesmyslnýho. Když musím dělat to, co nesnáším... co nemá logiku, a přitom tomu nejde utýct! Tohle Řehoř asi taky cítí.“[V1] 

Stírám pomyslné kapky potu z orosené mysli.

"Díky, Markétko."

Pocity zbytečnosti a absurdity. Ztráta smyslu existence a přesvědčení, že nežijeme život, jaký chceme. Že jsme vláčeni kolotočem povinností a ztrácíme kontakt s vnitřním já. A současně nejsme dost dobří pro systém, v němž máme fungovat… To je Kafkovo odcizení, které i mnohé z nás dřív či později doběhne.“

Markétka mě jako obvykle zachránila před skokem do propasti. Už teď je lepší než já. Pro učitele je podobné zjištění hořká bylinka, musí si připustit, že ho student předbíhá a on už ho nedožene. Ale já možná díky Markétce uniknu diagnóze.

I když se už nějaký čas ráno převaluji  na krovkách, udiveně si prohlížím své četné nožičky a snažím se nevnímat budík, který mi rozbíjí mozek na prvočinitele

           ...........................................................................................


„Chume, Týno, nemohli jste tu aspoň trochu uklidit?“

Pozdní návrat domů někdy před třemi lety. Středa, obvyklý den porad a ukradené radosti.

Jáchym a Kristýna otráveně vylézají z děr. V tašce nesu zásoby, ale v kuchyni to vypadá jako po střetu armád.

„Příště vás pošlu na pastvu, nákup jsem táhla naposledy!“

Obden takhle soptím. Naše domácnost funguje na klíček, přískoky. Zařvu a děti smetou počítače a mobily z kuchyňského stolu a vezmou s sebou i školní batohy. Zařvu podruhé a ze stolu zmizí i talíře a hrnky. Dřez zcela zaplní dvě pánve, na kterých si Chum a Týna smažili vejce a rybí prsty. Nad nimi se uvelebí prkýnko na chleba.    Potom přijde chvíle zdánlivého klidu. Děti zalezou do pokojů a popírají svou existenci. Já pomalu vrcholím.   Pobíhám po kuchyni a vydávám bublavé zvuky. Přitom sprostě nadávám.

Pak se zhluboka nadechnu…

Teprve když začnou praskat okenní tabulky, dveře pokojů se otevřou a z nich vysublimují dva zombíci. Vyndají čisté nádobí z myčky, vyvenčí kvílející fenu[V1] , vynesou přetékající koše, naskládají špinavé nádobí do myčky, umyjí nádobí ve dřezu a přitom se nezapomenou šestkrát pohádat.

Z kuchyně se pomalu stává místo, kde je možné roztřídit nákup a předložit zombíkům večeři.

„Tak co říkal Čaroděj?“ zeptá se Chum frivolně, když mě předtím zasype novinkami ze světa filmu a politiky. Záměrně odvádí mou pozornost od domácího bojiště.

„Nic,“ vzdychnu nespokojeně. „V poslední době furt mlčí. Nechává mě blábolit o blbostech a občas mi vynadá.“

„Proč by měl mluvit, když mluvíš ty?“ culí se Chum.

„Protože ho ráda poslouchám.“

Jáchym, Kristýna  a Čaroděj – trojhvězdí, které mě chrání před chaosem.

Chum, můj malý Jáchym, už je dospělý. Brzy vylétne z domova. Je trochu líný a liknavý, jako většina chlapů z naší rodiny, ale po dědečkovi Trhlíkovi zdědil i dobré rysy – otevřenost, laskavost a vytrvalost, pokud se k něčemu rozhodne.

Kristýna má povahu složitější. Dospívá, ohledává půdu, ověřuje sílu. Je náladová, citlivá a obludně nepořádná. A krásná. V zásadních věcech pevná jako žula, o její nesmlouvavou povahu si mnozí narazí lebeční kost.

A Čaroděj. Našel nejlepší lék na mé černé psy. Vídám ho jednou týdně, málokdy déle než dvacet minut.

„Co bylo ve škole?“ zeptám se Týny vstřícně.

„To, co u vás!“ odsekne sladká šestnáctka pohrdlivě a dlouhými, tmavě modrými nehty, které bezchybně ladí s tmavě modrou telefonní budkou v jejím levém uchu, vyťukává zprávu na mobilu. V pravém uchu visí trojúhelník s kruhem – znak Relikvií smrti. „Máš ještě nějaký inspirativní dotaz?“ procedí skrze zuby hlasem, o který by se pořezal i Voldemort.

Odplazím se k počítači. Dělat přípravy na zítřek, pokud se tedy nebudu někde uvnitř své hlavy tajně hádat s Čarodějem. Což asi budu. Nejdřív hádky, potom smíření. Dělám to tak každý týden už spoustu let. Středa je moje oáza v poušti uprostřed šíleného týdne bez zastavení.

Spočítám nohy a tykadla, lehce se zhoupnu na krovkách a už mě sny odnášejí na bílou písečnou pláž, kde šumí moře a nad hlavou mi skřehotají racci chechtaví.

               

8. Rostandova sobota

Rézinka měla pravdu. Až ve zralém věku jsem ovšem docenila to zásadní Cyranovo rozhodnutí po smrti Kristiána. To statečné mlčení oslazené každotýdenní návštěvou u Roxany. Pochopila jsem Cyranovu šťastnou sobotu.

Chvíli před Adamovým odchodem mi kamarád Jonáš pochroumal virtuální realitu. Nejdříve se v ní trochu podvodně usadil, přesvědčil mě, že do ní patří, potom bez vysvětlení utekl. Tenkrát jsem měla hodně blízko ke svěrací kazajce.

Naštěstí jsem v té době už zase navštěvovala Čaroděje.

Dávno nebyl gynekologem a porodníkem věhlasné porodnice Nábřežní, kde jsem ho s Jáchymem v břiše poznala a kam jsem za ním několik let chodila do ordinace. Dva měsíce po Kristýnčině narození se odstěhoval jinam, stejně jako mnoho jeho kolegů.

U jednoho z nich jsem se brzy po nábřežském exodu zaregistrovala jako pacientka. Kvůli Adamově žárlivosti.

Ta oběť mi vydržela necelé dva roky. Potom začal můj reálný svět ztrácet zřetelné kontury a halit se do odstínů šedi. Vyrazila jsem tedy znovu za Čarodějem. Jen tak jsem se mu usadila na židli v ordinaci a doufala, že mě nevyhodí, po tom všem, co se mnou zažil.

Nevyhodil. Jen se chytil za hlavu a pronesl své obvyklé: „Co mám s váma dělat.“ A moje návštěvy nabraly nejdřív dvouměsíční, později měsíční interval.

Potřebovala jsem se občas zhluboka nadechnout, abych zvládla to sopečné období. První rok v Trnové, Jonáš, který mi měkkým hlasem volal do školy, Adam, který mě okrádal o zbytky energie, nemocný Jáchym a Kristýna v předškolní minipubertě. A hádky, hádky, hádky…

Pak mi jednoho krásného dne, pár týdnů po zásadní hádce s Adamem, bouchly nervy a Jonáš mou virtuální realitu ze dne na den drsně opustil. Tehdy jsem přestala vidět písmenka.


„Zůstaňte doma, lehněte si s chřipkou,“ přikázal kněz, který mi křtil děti. „Jestli se takhle ukážete psychiatrovi, zavřou vás do klece.“

K psychiatrovi jsem nešla, běžela jsem za Čarodějem. Ještě v neschopnosti.

„Cože nevidíte, Terezo?“ zabručel udiveně.

„Nepřečtu větu. Nepoznám P od B. A učím v Trnové první rok, češtinu na elitním gymnáziu. Brzy mě vylejou!“

„Hm!“

Seděl na své kancelářské židli na kolečkách a kroužil po místnosti. Elipsy, osmičky, kruhy. Magické rituály. Spotřeboval veškerou mou pozornost. Přetavil ji v energii, kterou do mě napustil jako do prázdné duše.

Když jsem odcházela, nebylo v mé hlavě pro Jonáše místo. Jednu virtuální realitu nahradila druhá, důvěrně známá a mnohem silnější. Jen střídměji dávkovaná.

Málem jsem tenkrát před odchodem Čaroděje znásilnila. Syčel jako parní lokomotiva. Nadával jako moje babička.

„Okamžitě vstaňte. A ven. Teď na vás nemám čas, chuť ani náladu.“

„A za týden?“

„Vím já? Teď se dejte dohromady!“

„A můžu za týden zase přijít?“

„Pro mě za mě. Zakázat vám to nemůžu!“

O týden později jsem čekala před jeho dveřmi s hlavou plnou neuvěřitelných nápadů. Znovu mi vynadal. A znovu mě nevyhodil. Další týden jsem u něj byla zas. Ve stejný čas. Upravená. Namalovaná. Našampónovaná a krásnější než kterýkoli jiný všední den včetně neděle.

Tak mi Čaroděj daroval šťastnou středu. Pomohl mi udržet se v Trnové. Vychovat děti. Nezešílet. A prožít krásných čtrnáct let.

 

křest knihy


Popis není dostupný.


Křest byl úžasný. V sále Cukrárna se nás sešlo asi padesát, z toho dvě třetiny byli učitelé nebo češtináři.
Když přišel pan Básník, všichni se nějak rozzářili. Řečeno slovy jedné mé dávné přítelkyně z divadla:
"A to fakt poprvé uvidím Jarka Nohavicu naživo?"

A ŘEČENO SLOVY BÁSNÍKA:

"ZÁZRAKY SE DĚJÍ/ KDYŽ ČLOVĚK CHCE..."

O atmosféře Vám asi více řeknou fotografie. Šampaňské, jímž připíjíme, bylo nealkoholické.

Něco snad zachytil i můj blog:

Jak mi pan Básník pokřtil v Obecním domě rok a půl staré batole

https://valikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=812166



A PODĚKOVÁNÍ VŠEM, KTEŘÍ s PŘÍPRAVOU KŘTU POMÁHALI:

Michael Hřebačka a Anežka Kazíková / pozvánka

Anežka Kazíková / webové stránky

Pavel Koch a Radka Tesárková / mediální strategie

Anna a Josef Šubovi / sponzoring

Lenka Dohnalová / PR

Klára Valíková, Jakub Valík / logistika, doprava, kamera

Michaela a Markéta / fotografie, kamera

Marína Dvořáková, Jitka Chaloupecká, Pavel Koch / fotografie

Šárka Šandová / moderování

Radka Tesárková Divadelní spolek Ty-já-tr / četba

Radomila Kotková / občerstvení

Pavel Vaculík / doprava

Nabídka autorského čtení na středních školách

FOTOGRAFIE Z AUTORSKÝCH ČTENÍ:

Gymnázium Soběslav

Přírodovědné lyceum, Praha 1

Akademické gymnázium Praha

Gymnázium Olomouc Hejčín

Gymnázium Hořice

Střední uměleckoprůmyslová škola Uherské Hradiště

Gymnázium Matiční, Ostrava

Gymnázium Sladkovského, Praha

Knižní veletrh v Havlíčkově Brodě


Autorská čtení se ustálila a získala jistou podobu. Větší část času čtu. Vybírám pasáže ze tříd, rozhovory o literatuře, něco málo z učitelských porad. Mám radost, že středoškoláky text baví.

Během diskuse se mě ptají, proč jsem knihu napsala, jak dlouho to trvalo a kolik je tam autobiografie.

Já se jich naopak ptám na literaturu ve škole, maturitu a seznamy maturitní četby. Shodneme se, většinou, že nám stávající systém nevyhovuje




rozhovory


recenze


Otevřít fotku


Radka Johnová: Kritikou neprávem přehlédnuté Češtinářky

Románem z prostředí elitního gymnázia autorka navazuje na skvělou českou tradici započatou Jaroslavem Žákem a jeho románem Študáci a kantoři, stavbou, poselstvím, tím, že reaguje na aktuální společenskou situaci, i vyzněním však spíše na Josefa Škvoreckého, pro mě osobně nejlepšího českého spisovatele druhé poloviny 20. století. Takže přirovnání autorky k Josefu Škvoreckému je hodnocení románu samo o sobě.

Moderní, čtivý román ze současnosti se odehrává v prostředí elitního gymnázia v několika dějových liniích: Základem jsou vztahy ve škole, mezi kantory a vedením, které autorka dobře zná ze své praxe. Zasvěcení, rodiče, učitelé i studenti ocení kritiku byrokratických zásahů, které čím dál více poškozují úroveň vzdělávání. Druhá linie je čistě studentská, autorka má dobře odposlouchaný jazyk mladé generace a vtipné glosy z prostředí autorčiny třídy jsou protiváhou k závažným společenským tématům. Román by nebyl úplný, kdyby jím neprocházela i třetí linie, příběh vypravěčky Terezy a její rodiny. Protiváhou školního prostředí jsou Tereziny rozhovory s Čarodějem, zprvu záhadnou postavou, bez níž by Tereza ztratila půdu pod nohama.

Jeden významný český nakladatel nedávno řekl, že 99 % současné beletrie je spotřební produkt na jedno použití do vlaku. Přirovnal tak současné romány k jídlu z fast foodu. Kniha Veroniky Valíkové je tou jednoprocentní výjimkou a neměla by na trhu zapadnout, i když se jí nedostalo výrazné publicity. Nadhled, ironie a nekorektní humor nejsou in. A tak se můžeme ptát, jestli Češtinářky odborná kritika a komise, navrhující současné české autory na různá ocenění, přehlédla omylem, nebo záměrně.

https://www.kultura21.cz/literatura/26378-kritikou-nepravem-prehlednute-cestinarky


Lenka 180: Pekelné kruhy


Odehrává se tu vrstevnatý a časovými rovinami značně komplikovaný příběh o lidské malosti, hrubosti, nadutosti, neochotě přijímat ty druhé jen proto, že jsou jiní. Vidíme vše, s čím se člověk setkává ve sborovnách učitelů: vzájemnou nedůvěru, opovrhování těmi, kteří jsou lepší nebo třeba jen jiní, sofistikované způsoby, jak zničit něčí osobnost, neboť se nemylme, učitelské sbory jsou plné inteligentních bytostí, a proto je jejich nenávist inteligentně schovaná pod frázemi, úsměvy, o to je nebezpečnější a má hrůznější dopady. Autorka svůj text vytváří ve spirále, začíná na konci, každá kapitola obsahuje část kapitoly závěrečné, mezitím jsou vloženy střípky ze života hlavní hrdinky či života jejích žáků. Tak přece funguje naše přemýšlení. Nemyslíme lineárně, vzpomínky se na nás hrnou neuspořádaně, vyvolávají je náhodné podněty, chvilku myslíme na to, chvilku zase na to, a přesně tak je kniha napsaná. Pro někoho může být takový text matoucí, mně se ale struktura velmi líbila, přestože jsem se místy, zvlášť zpočátku, ztrácela ve jménech.

A ne, kniha nemůže mít dobrý konec. Učila jsem na několika školách, znám se s desítkami učitelů a všichni popisují totéž: nedobré vztahy mezi sebou, naprosto neschopné nebo naopak nesnesitelně aktivní vedení školy, nekompetentní ministerstvo a Cermat (ten se v knize schovává pod název Stamat) a pocit vyhoření, deprese, ztracený čas na poradách (na kterých obvykle vedení vede monolog), prázdné fráze různých školních dokumentů, ale také lásku k žákům, touhu po zvládnutí svého předmětu, aktivní zájem o metody a učení jako takové, nebo boj s kolegy, kteří již boj o svůj předmět vzdali. A současně urputnou snahu, aby žáci nic z toho nevnímali, neviděli, neprožívali, aby navenek vypadali učitelé jako bezvadně fungující stroj, kamarádský, který udělá vše proto, aby žáci nakonec uspěli u maturity.

A to vše v knize Češtinářky je. Do poslední tečky včetně neschopnosti zejména češtinářek oddělit svůj život školní od svého života soukromého. Neboť kdo jiný by měl prožívat životy svých knižních hrdinů, když ne češtinářky. Vás tak čeká vhled do života učitelky zcela oddané své práci, přitom bojující se svými soukromými démony, která ve svém životě a zejména práci prochází jednotlivými stupni pekla až sestoupí na samé dno, protože to je někdy potřeba, abychom mohli zase začít stoupat nahoru.

Zdroj: https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/pekelne-kruhy-98144


Kristýna Hynková: Když se zaměstnání změní v noční můru

Dalším námětem, jak již bylo uvedeno výše, je šikana na pracovišti (jak ze strany nadřízeného, tak kolegů) a tolerance mlčící většiny.  Spisovatelka snad až příliš barvitě vykreslila, jaké podoby nabývá pronásledování ze strany nadřízeného a kam až může člověka dohnat.

„K takovému prohřešku se musíme postavit jednotně a jednoznačně,“ deklamuje další, už asi osmnáctý kolega. 

A najednou mě napadne, kam se poděl učitelský sex-appeal. Roztavilo ho pokušení moci, kterou máme nad svými svěřenci. (str. 70)

Příběh je zprostředkován z pohledu Terezie. Ich forma zde splnila svůj účel, člověka vtáhne do děje velmi intenzivně. Samotná profesorka Trhlíková se dá považovat za mírně rozpolcenou osobnost. Ve škole je sebejistá, dokáže si stát za svým, bránit studenty i kolegy, ovšem osobní život už tolik pod kontrolou nemá. Zajímavé je rovněž, že jako katolička – což poměrně často proklamuje – by klidně byla schopná svést ženatého muže. Jejímu duševní zdraví, podrývanému částečně i neuspokojivým pracovním klimatem, je rovněž věnován prostor. Nepředstavuje typickou hrdinku, s níž je snadné se ztotožnit. Na druhou stranu je obdivuhodné, s jakým odhodláním prosazuje svůj názor a nesejde z cesty i za cenu vlastního diskomfortu.

„Jistě,“ usměju se na Evu a zbytek češtinářského kabinetu. „Klid na práci. Kolektivní soulad a jednotu názorů. Kdo nejde s námi, jde proti nám. Tolik řečí o individualitě, originalitě a výchově osobnosti, ale jakmile se objeví někdo odlišný, s trochu jiným myšlením, vzorný kolektiv z nich sedře peří. A mocní k tomu pískaj na píšťalku. O tom přece ty příběhy jsou!“ (str. 350)

Češtinářky se řadí k nejlepším knihám, které jsem letos přečetla. Za odvahu zpracovat témata jako bossing (šikanování nadřízeným), mobbing (šikana mezi spolupracovníky), duševní zdraví či nesmyslnost byrokracie mají ode mě velké plus, stejně jako za plodné literární diskuze, jež obohacují celý příběh a dodávají mu nový rozměr.

Zdroj: https://www.ctemeceskeautory.cz/2023/02/recenze-cestinarky-veronika-valikova.html


Broskev 28

Kniha, na kterou mě upozornila právě češtinářka: „To si přečti, tam jsou typově všichni, které můžeš potkat i v naší sborovně! Já jsem se báječně bavila, ale taky jsem skřípala zuby. Ale hlavně: pro toho, kdo se orientuje ve světové četbě, je čtení téhle knihy požitek a čiré blaženství!!!“

Tak jsem nelenila, vrhla jsem se na knihu a po dvou dnech (z nichž jeden byl stonavý) dávám zkušené kolegyni za pravdu. Kniha určitě není dokonalá, Třída Terezy Trhlíkové v dnešní době patří spíše do oblasti scifi, ale možná právě proto je to četba úžasná.
Mě osobně ale zaujalo něco jiného než čeština, slohy, státní maturity či diskuse na téma literárních děl, jakkoli právě ty posledně jmenované byly úchvatné. A sice fakt, jak snadno lze V KTERÉKOLI DOBĚ zlikvidovat, možná spíše degradovat špičkové pracoviště, a je celkem jedno, zdali jde o vyhlášenou porodnici nebo o klasické gymnázium. Oba případy popsané v této knize mohu brát jako literární nadsázku, ale realita bývá bohužel ještě horší. Pro mě velké varování a spousta pochybností; jdeme opravdu cestou demokracie a názorové plurality?

Zdroj: https://www.databazeknih.cz/knihy/cestinarky-498961




CO SE DO ČEŠTINÁŘEK NEVEŠLO

V průběhu revizí, korekcí a práce s paní redaktorkou leccos z knihy vypadlo. Některé v knize nepoužité kousky najdete zde.

Subkapitola z 1. kapitoly románu, nazvané Kafkův Labyrint

Kafka nikdy nebyl můj guru, ale pocit odcizení mě v poslední době přepadá často. Stačí otevřít stránky libovolného projektu, který se snaží svrchu zreformovat naše školství.

Jako by reformátoři nevěděli, že sociální inženýrství vždycky končí průserem.

Když jsem po pádu komunismu začínala učit, bylo to svobodné, tvůrčí povolání. Sháněli jsme knihy, sbírali fakta a byli šťastní, že můžeme říkat, co si myslíme.

Po mateřské, s novým tisíciletím, přišlo období nových metod. Skupinové vyučování, brainstorming a stále omílaná výchova ke čtenářské gramotnosti. Už nestačilo vědět a učit. Kdo jen stál před tabulí a hovořil na žáky, byl najednou špatný učitel. Začaly se skloňovat pojmy jako motivace, dovednosti, kompetence a evaluace.

Tehdy zřejmě započal ten plíživý zápas formy a obsahu... Upravit ho můžete tak, že sem kliknete a nahradíte text vlastním obsahem.

Pak přišly místo jednoduchých osnov dlouhé rámcové a školní vzdělávací programy. A taky roční celoškolní projekt, který se postupně stal nejdůležitějším tématem všech porad a mailů z ředitelny. Hodnocení, výstupy, prezentace, nástěnky – obludy, které požíraly náš čas, byly stále hladovější.

Potom přidusala státní maturita se zběsilými zaškrtávacími testy, které se nejlépe vyplňovaly podle pravidel hry Bingo – zakřížkuj, co zakřížkuje většina. Provázel ji ještě zběsilejší ministr, jenž si přál, aby se studenti svých učitelů báli, a současně z těch učitelů dělal idioty.

Nu a teď máme politicko-administrativní období. Byrokratický labyrint. Všechny ty programy a projekty ke sebezdokonalování, které vymýšlí týmy odborníků z ušlechtilých organizací, potřebují jako bájný Mínotauros pravidelnou potravu v podobě formulářů, dotazníků, hodnocení, košilek a mailů.

Každý český učitel by dnes uživil polovinu, možná celého osobního asistenta.

Kdyby ovšem měl poslanecký plat.


ŠEK - ŠKOLNÍ ENCYKLOPEDIE DO KAPSY

(Inspirováno Študáky a kantory Jaroslava Žáka)

Učitel středoškolský – živočichopis ohroženého druhu

1. Dělení podle předmětů

(pojednání o češtinářích najdete v Češtinářkách)

Matikáři

Matikáři bývají druhá největší skupina na škole. Automaticky se předpokládá, že mají největší schopnost logického myšlení i plánování a že vládnou ekonomickou gramotností. Proto bývá z jejich řad nejčastěji volen ředitel.

Matikář obecný je tvor přísný, důsledný a zásadový. Miluje různé soutěže, hlavolamy, hry a hříčky, včetně těch jazykových. Nemá rád nejasné informace a trochu se obává invenčních a tvořivých kolegů a studentů – pokud to ovšem nejsou geniální matematici.

Paradoxně, ne každý matikář je i přítelem počítačů – znám typy, které nosí po kapsách kartičky s přípravami a k tomu čertovskému přístroji se přibližují jen z donucení. To jsou matikáři staromilští.

Dalším poddruhem je matikář ajťácký. Ten naopak počítač ovládá nadstandardně, neb výpočetní technika bývá jeho druhou aprobací.

Matikáře dále můžeme dělit na typy ostropřísné, hravé, otcovské či mateřské a matikáře jogíny, politiky či sportovní typy.

Matikáři jako součást celku

Bývají jednotnější než češtináři a celkem družní. Pokud se na něčem dohodnou, nikdo s nimi nehne. Občas mají poněkud konzervativní, rigidní či dětské názory na ten či onen problém, ale v zásadě, pokud nečekáte zázraky, se na ně můžete spolehnout.

Pokud se ovšem nestanou řediteli.

Jazykáři

Jednoznačně nejoblíbenějším poddruhem jsou angličtináři. Mívají slušný literární přehled a učí jazyk, který se pro mnoho studentů stává důležitější než čeština. Krom toho mívají dar jasného vyjádření a suchého anglického humoru. Dobří angličtináři jsou solí i lakmusovým papírkem školy. Čím lepší škola, tím zdatnější a pracovitější angličtináře si může dovolit.

Angličtináři se dále dělí na angličtináře múzické a angličtináře vědecké. První typ se studenty zpívá, hraje divadlo a v duchu nejlepších angloamerických spisovatelů tvrdí, že psát se má srdcem, nikoli rozumem. Typ vědecký učí studenty tvořit eseje a promýšlet dopředu každé písmenko.

Oba typy jsou potřebné a nezastupitelné.

Ten první ovšem potřebnější.

Němčináři bývají obávanější jazykářskou skupinou. Jejich řeč má v sobě zakódovanou přísnost a korektnost. Milují diskuse a polemiky. Vyžadují jasné odpovědi a hůře snášejí dvojsmysly. Ale pokud jim svěříte své obavy, čest či představy, můžete se na ně spolehnout.

Francouzštináři jsou hraví a smaví. Rádi vodí studenty do divadel a na filmové projekce. Francouzštinářky bývají většinou nápaditě oblečené a okouzlují dostupné muže, včetně těch nezletilých, svou neformální krásou. Nenávidí tabulky a grafy. Milují oslavy a jakoukoli změnu šedivé školní praxe.

Španělštináři, italštináři a latináři

Bývají v menšině a většinou představují pro studenty příjemné zpestření. Často se mezi nimi vyskytují rodilí mluvčí. Výjimku tvoří latináři – ti svým mrtvým, a přece živým jazykem dokážou potrápit a rozplakat nejednoho studenta. Dokonce i u maturity.

Fyzikáři a chemikáři

Druh obávaný a velmi svébytný. Vyskytují se mezi nimi různé poddruhy, obávám se však, že se mi nepodaří všechny postihnout.

Fyzikář ostropřísný

Jeden z nejnebezpečnějších poddruhů. Prakticky před ním není úniku. Pronásleduje studenty v hodinách i ve snech. Projdete-li jeho zkoušením a dostanete-li čtyřku, zažijete oprávněnou euforii. Napíšete-li u něj písemku lépe než za pět, je to důvod k celorodinné oslavě.


Fyzikář hravý a filosofující

Méně nebezpečný poddruh. Bývá zaměřen buď na praktické pokusy, nebo na filosofické a jazykové přesahy. Na rozdíl od ostropřísného fyzikáře, který jinými než exaktními obory opovrhuje, fyzikáři hraví a filosofičtí se naopak rádi přátelí s učiteli humanitních oborů.

Chemikáři organičtí

Vládnou školní laboratoři, chemikáliím a nejpodivnějším přístrojům. Bývají méně přísní než fyzikáři a neustále vás něčím překvapují. Mají rádi pěkné studentky (i studenty), dobré jídlo, lahodný mok a bývá s nimi legrace.

Chemikáři anorganičtí

Jsou sušší, rigidnější formou chemikářů organických.

Biologové a zeměpisáři

Učí živé, zábavné a potřebné předměty, proto i oni bývají zábavní a praktičtí. Existují samozřejmě výjimky, ale obvykle tyto učitelské druhy vozí studenty na exkurze a výlety a občas překvapí zábavnými aktualitami z různých oborů.

Nejzábavnějším poddruhem je zřejmě Biolog tělocvičný, který kromě přírodopisu také prohání líná těla studentů a zasvěcuje je do tajů sexuálního života.

Tělocvikáři

Jsou kapitolou zcela originální. Nemusí trávit čas nad přípravami, lejstry a opravami. Z jejich předmětu se nedělají reparáty, opravné ani maturitní zkoušky. Tělocvikáři mívají hromady volného času a ještě více energie.

Ti nejlepší fungují na školách jako klauni, glosátoři a dobíječi baterek.

Výtvarkáři, hudebkáři a další umělci

Velmi oblíbený poddruh. Z jejich předmětu se nepropadá, výtvarka i hudebka slouží k zušlechtění duše a okrášlení světa kolem.

Výtvarkáři bývají laskaví, nápadití a pracovití. Mívají na starost všechny výzdoby, výstavy a výpravy školních akcí. Zdobit vlastní osobu většinou nestíhají. Můžete s nimi mluvit o čemkoli – mají dar vnímavosti i porozumění.

Hudebkáři se často podobají výtvarkářům, jen uvažují logičtěji a v časových vazbách. To jsou ty noty, doby a změny rytmu. Pokud si uchovají skromnost, pokoru a lásku k řemeslu i k lidem, se kterými spolupracují, stávají se základní synkopou celé školy – udávají tón a určují rytmus.

Velmi snadno se z nich ovšem mohou stát nafoukaná sebestředná monstra, která nerespektují základní morální normy a válcují vše, čím opovrhují.

Příležitost dělá zloděje. U hudebkářů to platí dvojnásob.

Filosofové a učitelé společenských věd

Mají čím dál zásadnější roli. Jak se dostávají na okraj zájmu příběhy a literatura a nahrazují je vědečtější způsoby poznání, stávají se filosofie, sociologie, psychologie, někdy i náboženství důležitými předměty.

A jejich učitelé důležitými učiteli. Ve všech směrech.

Ajťáci – to nejlepší na konec

Mají hodně práce a hodně povinností: školní síť, klasifikace, elektronické výpisy a třídnice, prezentace, projekty, speciální programy a péče o celý sbor v dobách pandemie. Přesto bývají i častými organizátory výletů, turnajů, večírků i předvánočních radovánek. Jsou všude a se vším pomáhají.

Bez dobrých ajťáků by spadla nejen školní síť, ale celá škola. Tenhle služebně nejmladší učitelský druh je velmi nadějná a vlastně už dnes nenahraditelná kavalérie.

Neučitelské druhy

Kromě učitelů jednotlivých předmětů má každá škola ještě ředitele, několik zástupců, hospodářku, jednoho či dva školníky a občas i školní psycholožku.

Nejdůležitější z výše jmenovaných bývají hospodářka a školník.

Pokud je to náhodou jinak, může si škola gratulovat.

(Příště dělení učitelů podle povahy a zaměření.)    

ŠEK - ŠKOLNÍ ENCYKLOPEDIE DO KAPSY

(Inspirováno Študáky a kantory Jaroslava Žáka)

Učitel středoškolský – živočichopis ohroženého druhu

2. Dělení učitelů podle typu osobnosti

(Dělení podle temperamentu - flegmatik, cholerik, melancholik, sangvinik- najdete v Češtinářkách.)

Učitel vědec

Většinou velice vzdělaný a fundovaný učitelský exemplář. Bývá však srozumitelný jen pro úzkou skupinu studentů. Snaží se předat co nejvíc znalostí, jeho metody však bývají občas statické a nezáživné.

Učitelé vědci však mívají jedno úžasné pozitivum. Jejich zaujatost jim brání pouštět se do žabomyších půtek a pomlouvačných kampaní, které ve školství kvetou jak šeříky v květnu.

Vědecké typy by si měla každá škola hýčkat a opatrovat, jsou zárukou, že se učitelé i studenti budou posouvat dál a nepodlehnou módním diktátům, kterými jsou denně atakováni.

Učitel filosof

Filosofové se rekrutují ze vzdělaných a přemýšlivých učitelů, kteří rádi hloubají nad problémy, které přesahují jejich aprobaci.

Bývají komunikativní, sdílní, často prokládají látku nečekanými výklady a diskusemi a hledají netradiční řešení, která ne vždy existují. Studenti mívají jejich hodiny rádi, protože krom faktů vstřebají mnoho užitečných informací o světě, který je ze školních lavic vzdálený.

Učitelé filosofové se dále dělí na ty s autocenzurou, kteří své zkušenosti a úvahy předkládají studentům s rozmyslem, případně se opírají o nějaké rozumné vyšší autority, a ty bez autocenzury. Od nich se můžete dočkat čehokoli.

Třeba teorií, v nichž svět ovládají zednáři, Marťané či ilumináti a naše mysl podléhá energii matky Země či počítačovým programům, které nám nenápadně skrz naše facebooky (mobily, ipody či kreditní karty) vsunula do hlavy ta či ona světová velmoc nebo jen výrobci žvýkaček a hamburgerů.

Takové učitelské exempláře ovšem spadají spíše do poddruhu Učitel mírně šílený, jehož různé variace nás čekají na konci tohoto pojednání.

Učitel didaktik

Jeho nejsilnější parketou bývají nové výukové metody a programy. Učitel didaktik většinou dbá na to, aby jeho hodiny byly pestré a odpovídaly všem pedagogickým zásadám. Rád vymýšlí soutěže, hry a projekty a snaží se učit netradičně a invenčně.

Pokud učitel didaktik dokáže udržet poměr obsahu a formy v rovnováze, bývají jeho pokusy užitečné. Pokud ovšem podlehne tlaku požadavků na nové metody a používá je bez rozmyslu jako barevné ponožky, podstata jeho předmětu mu začne unikat.

Učitel vychovatel

Nezáleží mu tolik na probírané látce, mnohem víc si zakládá na svém pedagogickém působení. Může to být příjemná mateřská učitelka i nesnesitelný puntičkář či mravokárce jako Mannův učitel Neřád.

Vychovatelské typy se na našich školách vyskytují hojně, více je však najdete v základním školství. Pokud se nějaký zatoulá do neklidných vod školství středního, většinou tam dlouho nevydrží.



Učitel kreativec

Rozdíl mezi kreativcem a didaktikem bývá mnohdy nepatrný. Zatímco didaktikové sledují nové pedagogické trendy a výukové metody a snaží se je vyzkoušet v praxi, kreativci se většinou řídí vlastním rozumem i citem a vymýšlí své metody a postupy sami.

Kreativci bývají oblíbení v každém učitelském sboru. Dokážou vymyslet a zrealizovat náročné akce i projekty, dokážou studenty nadchnout a přimět je k práci, která přesahuje rámec běžných hodin.

Bývají to však často vyhranění individualisté, kteří nesnesou vměšování ze strany nadřízených. Kolektivismus je pro ně sprosté slovo. Špatně se podřizují byrokratickým nesmyslům a povrchním projektům, jimiž je české školství zaplaveno a na jejichž vymýšlení vydělávají různí školští experti. Proto se nevyhnou konfliktům a mívají hodně mocných nepřátel.

Obecně jsou kreativci jeden z nejohroženějších učitelských druhů. Pokud dojde na lámání chleba, vedení školy raději obětuje kreativce, než by riskovalo zemětřesení.

Učitel umělec

Rozdíl mezi kreativcem a umělcem je opět nepatrný - kreativec může být umělec a nemusí. Učitelé umělci se objevují mezi hudebkáři a výtvarkáři, občas mezi češtináři.

Učitele umělce bychom měli dělit na poctivé a nepoctivé.

Ti poctiví jsou schopni odhadnout své schopnosti a pracují se studenty podle nejlepšího svědomí. Často zasejí zrnka, z nichž v budoucnu vyrostou zázračné byliny.

Ti nepoctiví pořádají monstrózní akce a omračují okolí svými manažerskými schopnostmi. Dokážou proplout na vlně až do nejvyšších pater.

Učitel, který chodí do práce

Poddruh, který se bude vyskytovat vždy a v hojné míře.

Tyto učitelské exempláře berou školu jako místo, kde se dají vydělat slušné peníze, aniž by se člověk nějak zvlášť předřel. Stačí jedna dobrá příručka, z níž monotónně diktujete, několik sad testů, na jejichž opravování si vyrobíte šablonku, a propracovaný systém referátů, který vám umožní polovinu hodiny sedět za stolem a zírat do počítače.

Tento přístup vyžaduje silnou povahu, která se nehroutí při nájezdech studentů, nepřipouští diskuse a spory řeší zásadně ze své mocenské pozice, svrchu.

Učitel mírně šílený

Vyskytuje se v českém školství v mnoha podobách a variantách.

Může to být nadšený kreativec či umělec, který je zcela oddán své práci, žije ve vlastním světě barev, tónů či slov a všechno ostatní k němu doléhá z veliké dálky. Může to být zapálený pedagog, který pro své studenty zapomíná na vlastní rodinu i přátele.

Může to ovšem také být závistivý, mocichtivý či jinak deviovaný skřet, který si na studentech léčí své komplexy a kolegům podráží jednu stoličku za druhou. I takové typy plodí školní prostředí.

Tyto druhy šílenců jsou hůře rozpoznatelné - mohou se navenek jevit jako dobří pedagogové, kteří jsou sice přísní, ale všeobecně oblíbení a nedotknutelní, neb mnoho naučí. Odhalí je jen často nechtěné a velmi neetické poznámky na adresu studentů či ostatních učitelů.

A tím končím pojednání o učitelské typologii. Příště nás čekají školní funkce a ostatní zaměstnanci.



soukromý nebe

(2004)

je kniha o rizikovém těhotenství, porodnicích, pacientkách a lékařích. Ale je to také příběh o síle dobrého slova a lásce v mnoha podobách.

                                                      


Soukromý nebe vyšlo v roce 2004.

Psala jsem ho na mateřské s dcerou. Ta práce mi zachránila život. Potřebovala jsem se vypsat ze svých rizikových těhotenství i osudového setkání s velkým Čarodějem Gralem. Právě postava Čaroděje obě mé knihy spojuje. 

Přidávám vlastní uvedení příběhu:

 Na tomto místě se obvykle nachází věta: Postavy a události, o nichž budete číst, jsou  smyšlené. Po pravdě, neznám žádného lékaře, který by se jmenoval Gral, Schmidt nebo Květuška, ani porodnici, jež nese název Nábřežní. Nemohu ovšem prohlásit, že je celý příběh výplodem mé fantazie a že neodráží alespoň část mnou prožité skutečnosti. Omluvou mi budiž fakt, že lidé píší knihy o mnohem méně podstatných věcech, než je narození či nenarození jejich vlastních potomků. 


Obraz na obálce maloval také Pavel Koch.



Popis není dostupný.



Popis není dostupný.


ukázky

2. Příliš mnoho nemocnic…

  „To vás Gral takhle prohání?“ ptala se sestřička, zatímco mi už podruhé během jednoho týdne napichovala žílu. Těhotenské hormony se množily geometrickou řadou, což snad bylo v pořádku, ale co se mnou prováděly, to určitě v pořádku nebylo. Při třetím těhotenství už bych je mohla mít trochu ochočené.

  Seděla jsem na židli v gynekologické ambulanci, v prostřední, průchozí vyšetřovně, ve které většinou sestřičky před příchodem lékařů prováděly ranní odběry a vyšetření. Byla středa a ve středu se v Nábřežní krev nenabírala, ale já jsem měla výjimku. Moje popularita na zdejší půdě byla srovnatelná s popularitou Barta Simpsona, King-Konga a Červené Karkulky.

  Mrkla jsem na hodinky, za chvíli začne velký nábřežský čaroděj Gral přijímat své věrné pacientky. Zajdu si do bufetu na snídani, pak trochu obarvím svůj zelený obličejík a vrátím se. Později. Až budu schopná snést svůj dnešní příděl hutného optimismu a jízlivé ironie. Právě jsem přestála hodinovou jízdu autem nalačno, což samo o sobě pro mě bývá utrpením, natož v sedmém týdnu těhotenství, a musím si trochu odpočinout, než dobrovolně strčím ruku do klubka zmijí.  

 „A jak se cítíte, paní Trhlíková?“

 Sestřička mě dobře znala, často jsem jí v předešlých pěti letech potkávala v Gralově ordinaci. Chtěla jsem jí říct, že to stojí za pendrek, že je mi blbě, mám depresi a nenávidím svoje těhotné tělo, když se ve dveřích nečekaně objevila známá postava mého gynekologa. Uviděl mě, zelenou a zhroucenou, s výrazem umírající labutě a injekcí zabodnutou do předloktí, a v očích mu zablýskla neskrývaná škodolibost.

 „Krev tady odjakživa bereme v pondělí, v úterý a ve čtvrtek, Trhlíkovic!“ spustil na celou Nábřežní. „Jak dlouho sem choděj, milostivá, že to ještě nevědí?“ 

Vyškubl sestřičce mojí kartu, přitáhl si židli naproti mně a začal ordinovat. Alespoň prý nebudu muset čekat před ambulancí, pravil chápavě. A laskavě. Moje povinná úcta koketovala s bohapustou nenávistí. Týral mě hlad, chtělo se mi blinkat a vypadala jsem jako malý zelený mimozemšťan.

  Přesto mě neopustila odvaha k mé malé vzpouře.    

 „Pane doktore,“ začala jsem nejistě. Jako vždycky. „Nemohla bych vynechat ten dnešní ultrazvuk? Už jsem přece na jednom byla! Minulou středu, vzpomínáte.“

 „Tak tam běžte příští týden,“ pokrčil rameny. „Jestli se vám dneska nechce!“

 Báječné. Budu se svými pochybnostmi zabývat o sedm dní déle.

„A nemohla bych ho vynechat úplně?“ zkusila jsem to znovu. Důrazněji.

„Proč?“  

  „No já…někde jsem četla, že není jistý, jestli ultrazvuky jsou úplně bezpečný… a mám strach, jestli to tak brzy po sobě neublíží miminu!“

 „Nesmysl! “

  Howgh, domluvil jsem. Nemělo cenu se Gralem dál přít.  Používal na mě tutéž metodu jako Adam, který si zvykl pacifikovat mé neurotické obsese oblíbenou frází:  „Na blbé otázky neodpovídám.“  Občas  se mi zdálo, že jsou nějak tajně domluveni.

 Přikrčila jsem se na židli a začala si nadávat.  Už sice nebudu muset tenhle problém řešit, ale totálně jsem se znemožnila. Jako obvykle.  Jsem nenapravitelně pitomá a…

 Náhle se Gral usmál, ukazovákem lehce přejel hřbet mé levé ruky a lékařsky starostlivým hlasem, ve kterém by náhodný posluchač nepostřehl ani špetku jízlivosti, pronesl zcela neutrální otázku:

 „Zvracíte?“ 

 Málem jsem ho kopla do zubů.

 Málem jsem tu jeho jízlivost jedovatě políbila…


  6. Čaroděj ze země R

  Když jsem se poprvé setkala s Gralem, netušila jsem, že umí čarovat.  

  Ležela jsem tenkrát v Nábřežní teprve čtvrtý den, vyděšená a nešťastná, protože mě zavřeli do nemocnice ještě o dva týdny dřív než minule. Ptala jsem se zrovna na chodbě třaslavým hláskem sestřičky na nějakou pitomost, třásla se jako sulc, jen se rozbrečet, když ze sesterny vyšel nějaký starší lékař a pobaveně, zvědavě si mě prohlédl. 

 Měl vlídnou tvář a velmi živé oči. Vnímavé. Usmál se, pak mě s výrazem kočky Šklíby uličnicky šťouchl pod žebra a majestátně odkráčel.

  Zůstala jsem ohromeně stát! Proboha, co to tady mají za doktory, že šťouchají neznámé ženské na potkání do břicha? Teprve druhý den, při velké vizitě jsem se dozvěděla, že mě inzultoval sám velký šéf tohoto oddělení, MUDr. Josef Gral. A že se všeobecně těší upřímné přízni a oblibě. Brzy jsem pochopila, proč.

  Byl ojedinělý. Krom běžných lékařských povinností, které vykonával jakoby mimoděk a s lehkostí až nepochopitelnou, nabízel totiž svým ovečkám ještě jakousi těžko definovatelnou a těžko vypočitatelnou nadstandardní péči, jejíž hlavní funkce byla bezpochyby obveselovací.

  Jeho vizity byly vždycky malým soukromým představením pro jednoho herce a několik vděčných divaček. Už jenom ty vstupy na scénu! Většinou rozrazil dveře, halasně pozdravil a hned na prahu začal komunikovat. Způsob a intenzitu komunikace přitom z velké míry určovala sama pacientka. Zažila jsem jednou, kterak během tří minut kolegiálně uklidnil neurotickou doktorku, která v Nábřežní ležela už druhý měsíc s neustávajícím krvácením, vzbudil v právě potrativší pacientce chuť na další těhotenství a ještě se s ní obřadně rozloučil a nakonec, už na prahu, vesele zahoukal:  

  „Kdybyste něco potřebovala, Trhlíkovic, brnkněte, já se vrátím z dovolený! Jedu do Chorvatska!“  

 Další jeho specialitou bylo uklidňování. Dokázal i v té nejméně nadějné situaci nabídnout stébélko, kterého se člověk mohl oběma rukama chytit a pevně držet. A taky uměl odpoutat naši pozornost od drsné reality a předat nám něco ze své nevyčerpatelné zásoby energie, jakkoliv byl tento způsob léčby pro jeho pacientky malinko nebezpečný.

  Ležela jsem na pokoji s  vitální blondýnkou, které den předtím vyndali  z břicha mrtvý, osmitýdenní plod. Výjimečně chodil na vizitu Gral. Zastavil se u blondýnky, všiml si červených očí i opuchlého nosu a začal čarovat. Sametovým hlasem vykouzlil pár povzbudivých slov, přidal usměv a chápavý stisk ruky. Když opustil pokoj, blondýnka se rozkošnicky protáhla a zaševelila:

„Teda to je chlap! Toho bych chtěla poznat trochu blíž!“ 

 Zalapala jsem po dechu. Proboha, den po kyretáži!

 Poslední Gralovou čarodějnickou praktikou byla bezbřehá tolerance všech našich zvláštnůstek a odchylek od normy běžného chování, se kterými se dennodenně setkával. 

  Jedna velmi energická dáma na velkém sedmilůžkovém pokoji, kde jsem taky chvíli bydlela, dospěla nějak k názoru, že s ní lékaři nedělají, co by měli. Střádalo se to v ní asi týden, bobtnalo to a rostlo, a potom, při páteční velké vizitě, když do pokoje nakráčel obvyklý zástup bílých plášťů, Gralovi strašlivě vynadala. Všechny jsme zalézaly pod deku v domnění, že ty hromy a blesky, co přijdou, nás připlácnou ke zdi, ale čaroděj se jen se usmál a vzal do ruky pacientčinu kartu.      

 „No jo, my jsme hrozná pakáž! Ale polepšíme se, buďte shovívavější. Odpoledne se na vás podívám.“ 

 Potom ji vesele poplácal po rameni, obdařil nás všechny okouzlujícím úsměvem a majestátně odkráčel. Pokoj se naplnil ozónem. Bylo po bouřce.

   Někde jsem četla, že lidé, zabývající se léčením lidských neduhů, mohou a nemusejí mít jeden cenný dar, totiž schopnost probudit ve svých pacientech samoléčící proces, otevřít v nich skryté rezervy a ty potom nechat pracovat bez větších zásahů zvenčí. Myslím, že Gral tento dar měl. A že o něm věděl a uměl ho využít.

   Hrál s námi prostě takovou hru a my ji přijímaly, ať už vědomě či nevědomě, protože nám byla prospěšná. Nepotřebovaly jsme, aby nám někdo vědecky přesně vysvětloval podrobnosti našeho zdravotního stavu nebo nás upozorňoval na všechna rizika a nebezpečí, která se na naší krkolomné cestě k mateřství mohou objevit. Nepotřebovaly jsme být strašeny výsledky stále nových a nových vyšetření ani týrány chladem a neosobním postojem lékařského personálu.

 Potřebovaly jsme čaroděje.


    11. Žebřík z kůstek mořského savce

  „Co tady zas blbnete? Člověk na chvíli vytáhne paty... !“

   Gral stál nad mou postelí, na tváři svůj obvyklý škleb vševědoucího fauna, a jen podle rychlosti, s jakou začal okamžitě prohmatávat moje nešťastné břicho, jsem poznala, že je přece jen malinko nervózní.

  Vtrhl ke mně do pokoje ještě před snídaní, vynadal mi hned ve dveřích a pak ze mě bez okolků stáhl přikrývku. Zavřela jsem oči, poddala se známým dotekům, a když se o mé uši něžně otřelo konejšivé zabručení, přepadl mě obvyklý pocit klidu a bezpečí.

  „Už bylo hůř,“ houkl o vteřinu později skoro vesele a zase mě přikryl. „Stavím se tady ještě odpoledne, teď musím letět…“

  „Přiďte určitě,“ špitla jsem a rukou, ve které nebyla zavedená infuze, si povytáhla deku trochu výš. Pořád ještě se mi třásly nohy z vysokých dávek partusistenu a tep se mi plašil při sebemenším podnětu. „Já vás tady potřebuju, pane doktore.“

 Zastavil se na prahu a přikývl. Těžko nepřikývnout.

 „Přijdu. Přijdu každý den!“

  Moře kolem bylo nezvykle klidné a mělo azurově modrou barvu.

...................................................................


„Pane doktore?“

  „Ano?“   

  Plnil slib a chodil za mnou jednou, dvakrát denně.  Teď byl čtvrtek odpoledne, pátý den mojí hospitalizace. Infuzi už mi vyndali a cvrkot kolem mojí postele se pomalu stabilizoval. Moje břicho taky.

 „Já si z vás udělám žebřík do šestatřicátýho týdne.  Ať se vám to líbí nebo nelíbí!“

   „Mně se to líbí,“ utlumil měkce a cíleně moji agresi. Potměšilý úškleb vševědoucího fauna nahradilo teplé, do nebe zvoucí pousmání.

  Skrz zavřené okno padaly do mého studeného nemocničního pokojíku opožděné paprsky podzimního slunce a kreslily na zdech i na bílém povlečení jemné zlaté ornamenty. Jeden z nich se laškovně usadil Gralovi ve vlasech. Pozorovala jsem ty sluneční hrátky mírně zhypnotizovaná.

  „A je to reálný? Ještě pět tejdnů?“

  „Já si myslím, že to reálný je,“ řekl čaroděj pomalu, s rozvahou. „Protože vás znám.“

  Podzimní paprsek mu pomalu klouzal přes čelo až k rozepnutému límečku doktorské košile a umazával vrásky i léta v Nábřežní. Zavřela jsem oči, rozhodnutá soustředit se jenom  na  hlas, tón, barvu  a významové posuny...

  „Ale hlavu za to nedám, aby bylo jasno!“

  „Já vám ji taky neutrhnu!“

   Zasmál se, vyskočil z křesla a poklepal mě po rameni.

   „Tak se držte. Kdyby se něco dělo, zavolají mě, dneska mám službu. Ale nic se dít nebude!“

   Dveře se zavřely a já jsem se zase začala modlit. Jako tenkrát před lety. Modlila jsem se od té doby mnohokrát, ale nikde, ani v té nejdůmyslnější katedrále, jsem necítila tak silnou a obapolnou rezonanci, jako v Nábřežní.

  „Pane Bože, pomoz mi, ať to mimino donosím,“ šeptala jsem do zdi, do polštáře, do ticha. „Ať se narodí zdravý a v pořádku. Protože já si vážně nejsem jistá, jestli všechno co dělám, je úplně košer. A když to dobře dopadne, tak ty nekošer věci prostě zruším a vymažu a obětuju. Však ty dobře víš, o čem mluvím!“

  Tak jsem smlouvala. Tak jsem slibovala. Tak jsem se řítila po hlavě do pekel.   


Moje články a blog

ČLÁNKY O LITERATUŘE V ČESKÉM ŠKOLSTVÍ + JEDEN O 17. LISTOPADU 1989

kontakt

VERONIKA VALÍKOVÁ

od mládí hrála amatérské divadlo. Když ji nevzali na DAMU, vystudovala učitelství češtiny a dějepisu na FF UK. Učila češtinu a divaldo na několika gymnáziích, na jednom celých čtrnáct let. V současnosti opět učí a je tiskovou mluvčí Společnosti učitelů českého jazyka a literatury. V roce 2004 jí vyšla knižní prvotina Soukromý nebe, autobiografický příběh o jedné porodnici a mnoha podobách lásky. Publikovala v různých médiích především člány o tematickém pojetí příběhů. Její literaturou inspirované glosy se pravidlně objevují v MF Dnes. Píše povídky, pohádky i divadelní dramatizace. Má blog na idnes.cz, dvě dospělé děti, je vdaná, miluje příběhy, moře a tři Moraváky.